Nejvzácnější žvířata světa

Kůň Převalského ((Equus przewalskii))

29. prosince 2011 v 16:31 | Emili
Dříve žil ve Střední Asie, v přírodě koncem 60. let 20.století byl vyhuben, zpětně vysazován od roku 1988 do rezervací Mongolska a Číny. Dnes žije volně v přírodě asi 450 koní Převalského. Délka těla 2-2,8 m, délka ocasu 0,9-1,1 m, výška v kohoutku 1,25-1,40 m, hmotnost 200-350 kg. Je jediným dnes žijícím druhem divokého koně. Pražská zoo vede od roku 1959 celosvětovou plemennou knihu, a podílela se i na jeho návratu do původní domoviny.Je zařazen na listinu ohrožených druhů zvířat IUCN. Žije ve stádech klisen s hříbaty, které vede vždy jeden dominantní hřebec. Před ostatními si své družky hájí kopáním a kousáním.



Langur indočínský (Pygathrix avunculus)

29. prosince 2011 v 9:45 | Emili
Langurové indočínští (Pygathrix avunculus) patří mezi vůbec nejvzácnější a také nejohroženější zvířata na světě. Odhaduje se, že celkový počet těchto krásných opiček, zapsaných v červené knize kriticky ohrožených druhů, na světě nepřesahuje číslici 200.Životní areál langurů se zmenšoval především díky činnosti člověka. Až do nedávné doby byl tento druh primáta z čeledi kočkodanovitých, který se vyskytuje pouze v jediné zemi na světě, ve Vietnamu, dlouho považován za vyhynulého. Od konce osmdesátých let jej totiž v přírodě nikdo nespatřil. V roce 2002, kdy byl langur indočínský poprvé znovu spatřen v divoké přírodě. Biologové zde pozorovali skupinu asi 15 - 20 jedinců, mezi nimiž byla i tři mláďata. Jestliže se languři v přírodě spontánně množí, znamená to, že se jim v jejich přírodě daří. Vědci si při práci v terénu všimli ještě jedné věci - opičky byly velmi ostražité a jakmile spatřily člověka, začaly si velmi rychle předávat varovné signály. Tato jejich ostražitost dává jistou naději - za malým počtem jejich nálezů v přírodě nemusí stát jen jejich malý počet, ale právě to, že si vypracovaly velmi efektivní systém, jak se lidem vyhýbat. Vietnamští biologové doufají, že se jim to bude dařit i nadále.



Rypoš lysý (Heterocephalus glaber)

29. prosince 2011 v 8:37 | Emili
Rypoš lysý je hlodavec pocházející z Východní Afriky a je jediným druhem aktuálně klasifikovaným v rodu Heterocephalus. Je to jeden ze dvou známých druhů savců, kteří žijí eusocialním způsobem života (druhým je rypoš damarský). Má řadu neobvyklých vlastností, je neobyčejně adaptován na nehostinnému prostředí podzemí - počítaje v to například absenci receptorů bolesti na kůži a velice pomalý metabolismus.Typický jedinec je 8-10 cm dlouhý a váží 30-35 g. Královny jsou větší a můžou vážit přes 50 g, nejtěžší až 80 g. Jsou velice dobře adaptování na svou podzemní existenci. Oči jsou velmi malé, jejich schopnost vidět slabá. Nohy jsou tenké a krátké, navzdory tomu jsou schopni se v podzemí pohybovat stejně rychle vzad jako vpřed. Svoje velké vyčnívající zuby používají pro kopání, jejich rty jsou uzavřeny těsně za zuby, aby se zabránilo průniku materiálu při kopání. Mají velmi málo chlupů (viz název) a svraštělou růžovou či nažloutlou kůži.Rypoš lysý se přirozeně vyskytuje v sušších částech tropické savany Východní Afriky, převážně v Jižní Etiopii, Keni a Somálsku.Společenstvo zvící průměrně 75-90 jedinců žije společně v složitém systému chodeb ve vyprahlé Africké poušti. Systém tunelů vytvořených rypoši může souhrnně dosahovat až dvě nebo tři míle (3-5km).



Titi caquetenský (Callicebus caquetensis)

29. prosince 2011 v 8:14 | Emili
Poslední objev nového druhu opice má zcela nedávné datum, v odlehlé části amazonské džungle v kolumbijské provincii Caquetá letos zoologové objevili nový druh titiho (rod Callicebus), kterého pojmenovali podle provincie Callicebus caquetensis. A hned doporučili jeho zařazení do Červené knihy ohrožených zvířat do kategorie kriticky ohrožený druh.Titi caquetenský totiž žije v roztříštěné, zemědělsky využívané oblasti o rozloze necelých 100 km2, z čehož jeho skutečný domov zahrnuje sotva desetinu této plochy. Jeho početní stav odhadují na necelých 250 dospělých jedinců! Stejně jako ostatní titiové je i tento druh mnogamní - tj. vytváří trvalé páry.Většinou žije v rodinných skupinkách sestávajících z rodičů a jednoho až čtyř nedospělých mláďat různého věku. O novorozené mládě (rodí se jedno každý rok) se stará hlavně otec, který ho zpočátku nosí na zádech a matce ho půjčuje pouze na kojení. Titiové jsou výlučně býložraví, živí sepředevším ovocem, listím a částečně semeny.



Jespák lžícozobý (Eurynorhynchus pygmeus)

28. prosince 2011 v 21:04 | Emili
Jespák lžícozobý rozhodně patří mezi nejpodivnější bahňáky, jak již jeho název napovídá, má tvar zobáku podobný lžíci. V současné době je tento druh veden jako kriticky ohrožený. To znamená, že je reálné riziko jeho zániku v několika následujících letech. Jespák lžícozobý nepatřil nikdy k hojným druhům, avšak v roce 2009 jejich populace čítala již jen 120-220 párů. V letech 2008 - 2010 proběhla v Barmě řada výzkumů, jejichž cílem bylo objasnit prudký úbytek jespáků lžícozobých na jejich hlavním zimovišti, v Martabanském zálivu. V současné době zde zimuje odhadem přes 200 ptáků, což představuje více než polovinu světové populace. Sčítáni byli nejen jespáci lžícozobí. Tento jespák, který dostal jméno podle neobvyklého rozšíření konce zobáku, totiž hnízdí v tundře na severovýchodě Ruska, ale mimo hnízdní sezonu migruje přes Rusko, Japonsko, Koreu, Čínu a Tchaj-wan na své zimoviště v Bangladéši a Barmě. Přičemž největší nebezpečí jim hrozí přímo na zimovišti v Barmě, neboť je tu kromě vysušování mokřadů ohrožují místní lidé, kteří je loví pro maso. V roce 2009 se při sčítání těchto jespáků na zimovišti ukázalo, že jich zbývá posledních asi 120 - 220 párů. A od tohoto roku klesá jejich počet každoročně o čtvrtinu.




Kočka horská (Leopardus jacobita)

28. prosince 2011 v 20:45 | Emili
Kočka horská je o něco málo větší než kočka domácí. Nápadný je velmi tlustý a dlouhý ocas. Zvláštností kočky horské jsou některé znaky na lebce, přesněji velká, dvoukomorová sluchová výduť. Srst je hustá a dlouhá, na hřbetě až 4 cm, 3,5 cm dlouhé chlupy vyrůstají na ocase. Základní barva je stříbrošedá nebo popelavá, hnědošedá nebo načervenalá. Tmavší, na těle nepříliš zřetelná kresba je tvořená je tvořená rezavými rozetami na bocích a pruhy. Končetiny jsou mourované, s černošedou kresbou. Břicho je světlejší, s tmavými tečkami, ušní boltce jsou vždy šedé. Ocas je kroužkovaný, kroužků bývá šest až devět, u mladých zvířat jich bývá i více a jsou tenčí. Někteří jedinci mají špičku ocasu bílou.Kočka horská je v celém svém areálu velmi vzácná, odhaduje se, že na celém světě žije méně než 2500 rozmnožujících se jedinců. Narozdíl od ostatních kočkovitých šelem není ohrožována dvěma nejčastějšími příčinami vymírání druhů - ztrátou životního prostředí a ilegálním lovem ve velkém. Na náhorních plošinách, kde kočka horská žije, je totiž velmi malá hustota lidského osídlení, a kočky horské jsou příliš vzácné, než aby se vyplatilo je lovit kvůli kožešině.Indiáni je nazývají titi a považují je za posvátná zvířata. Vycpané kočky nebo jejich kůže jsou používány při ceremoniích, které mají zajistit dobrou úrodu a nebo vysokoprodukčnost domácích zvířat. V severní Bolívii a Chile existuje další pověra - kdo spatří kočku horskou, musí jí zabít, jinak ho stihne smůla. Pytlačení,společně s fragmentací populace, je největším rizikem pro přežití druhu.



Gaviál indický (Gavialis gangeticus)

28. prosince 2011 v 20:20 | Emili
Gaviál indický se původně vyskytoval v Pakistánu, Indii, Nepálu, Bangladéši a Barmu, ale v důsledku znečištění vody a mizení povodních biotopů se stali ohroženým druhem. Poslední volně žijící gaviáli můžeme najít v Nepálu, odhaduje se, že jejich celkový počet dosahuje dvěstě kusů.Dospělý gaviál indický dosahuje délky 3,5 až 7 metrů a váží 160 až 180 kilogramů. Hlavu má gaviál o délce až 130 centimetrů a je zakončena čelistmi, jejichž délka může být téměř jeden metr. Z nich vyrůstá přes sto velmi ostrých zubů, které jsou jejich hlavním nástrojem pro obstarávání potravy. Na vrcholu hlavy jsou posazeny vystouplé oči, což gaviálům umožňuje pozorovat okolí zpod hladiny vody i přesto že zbytek těla je ponořen.Oči má gaviál vytočeny do stran, takže přehlédne široký úhel bez otáčení hlavou. Jsou kryty šupinatými víčky a průhlednou blánou kterou gaviáli přetahují jako ochranu jsou-li ponořeni pod vodu. Dospělí samci mají na čenichu na konci horní čelisti chrupavčitý výrůstek zvaný ghara, který slouží i při dorozumívání zvířat jako rezonátor. Nohy gaviálů jsou málo vyvinuté a proto jsou na souši neobratní. Jsou však opatřeny plovacím kýlem a ploutevním lemem, díky čemuž výborně plavou. Napomáhá jim při tom i dlouhý ohebný ocas, který je zploštělý ze stran a shora lemovaný řadou dobře viditelných hrotitých šupin. Ocas dosahuje až poloviny délky celého těla a díky jeho příčným pohybům mohou gaviálové rychle plavat vpřed i obratně zatáčet.



Saola (Pseudoryx)

28. prosince 2011 v 20:04 | Emili
Saoly patří do čeledi turovitých. Jejich domovem jsou deštné pralesy Annamitského pohoří na hranicích Vietnamu a Laosu, špatně přístupné a málo probádané. I proto byla saola, nezanedbatelné zvíře o velikosti srny, objevena teprve nedávno - v době, kdy už se říkalo, že objev nějakého dosud neznámého velkého savce je prakticky vyloučen. Až přišel 21. květen roku 1992.Ten den navštívila čtveřice vietnamských biologů horskou vesničku Kin Quang ve středním Vietnamu, kde v domě jednoho z lovců objevila pár tmavých, půl metru dlouhých, hladkých a špičatých rohů, které nepatřily žádnému známému zvířeti. Sao La znamená česky "přadeno" nebo "vřeteno". Název byl odvozen z tvaru saolích rohů.Na jaře roku 1993 se zoologům dostala do rukou první živá saola. Vesničané z osady Khe Tre chytili asi pětiměsíční mládě. Bylo převezeno do Hanoje, kde žilo dva měsíce na zahradě Lesnického ústavu, než uhynulo. Živou saolu ve volné přírodě viděl do dnešních dnů z vědců jen málokdo. Saola je přitom opravdu velká, v kohoutku má přes 80 centimetrů a v dospělosti váží až devadesát kilogramů. Tmavě hnědou srst zdobí černý pruh podél zad a bílé skvrny a pruhy na nohou a hlavě. Podle lovců z Annamit je saola samotář, jen výjimečně se sdružuje do skupinek. Obývá hustě zarostlé svahy a údolí horských potoků.V roce 1994 byla chycena další dvě mláďata, která opět brzy pošla. Nezdařily se ani další pokusy o odchyt, takže je nakonec vietnamská vláda zakázala. V lednu roku 1996 se americká badatelka Nancy Ruggeriová, která studovala chování gibbonů v laoských pralesích, stala prvním vědcem, který spatřil živou dospělou saolu - ve zvěřinci jednoho z místních pohlavárů. Bohužel, i tato saola brzy uhynula. A to je špatné znamení. Pomoci saolám bude velmi těžké, když tak špatně snášejí pobyt v zajetí. Saoly se přitom dodnes loví - pro maso i žádané trofeje. Kolik saol žije ve volné přírodě není známo. Odhady ze sklonku roku 2006 hovoří zhruba o dvou stovkách jedinců. Pokud je to pravda, pak saolám, o kterých přitom skoro nic nevíme, nejspíš není pomoci.



 
 

Reklama